Šílená naděje
26. června 2011 v 13:50 | MN
|
Něco
Zelený úchvate lidského žití,
šílená naděje do zla potkaná,
vidino v bdělém stavu zosnovaná,
v níž se jen ve snách marní,
poklad se třpytí.
Bludičko světa,
jeho svěží hnití,
zeleni zchátralá a vydumaná,
šťastlivců přítomnosti doufávaná,
nešťastných budoucností,
jenž jim svítí.
S Tvým stínem nechci žít,
ve hledání, kdo na místo brýlí
vše vidí malované dle svých přání,
ale já, kterého osub neomýlí,
mám obě oči otevřené.
V prstech zvyklaných,
jen na co sáhnu vidím ostrým.
Znovu
26. června 2011 v 13:31 | MN
|
Něco
Znovu
Začátky i konce vše má,
ale co když něco přetrvá...
Třeba je něco, co může existovat na věky,
může sledovat ,jak každé jaro na louce vykvétají
KVĚTY.
Jak na podzim zase pomalu mizí,
a lidé sledují a při tom poznávají věci cizí,
jak pomalu,ale jistě odchází pryč,
kdo asi vlastní od jejich života klíč...
ale co když něco přetrvá...
Třeba je něco, co může existovat na věky,
může sledovat ,jak každé jaro na louce vykvétají
KVĚTY.
Jak na podzim zase pomalu mizí,
a lidé sledují a při tom poznávají věci cizí,
jak pomalu,ale jistě odchází pryč,
kdo asi vlastní od jejich života klíč...
Může si dávat otázky:Proč vlastně chtějí žít?
Když stejně jednou musí navždy zemřít,
možná stačí jen se ptát,
mohl by mu přec někdo odpověď dát,
na všechno odpověď prý je,
ale,kdo říká,že ji každý najde...
Když stejně jednou musí navždy zemřít,
možná stačí jen se ptát,
mohl by mu přec někdo odpověď dát,
na všechno odpověď prý je,
ale,kdo říká,že ji každý najde...
Najde tu,kterou tak dlouho hledá?
Ta která se před ním stále skrývá.
Na věky,ale nemůže nic existovat,
nemůže všechno přetrvat,
začátek i konec vše má,
ani tenhle život se nevyjímá...
Ta která se před ním stále skrývá.
Na věky,ale nemůže nic existovat,
nemůže všechno přetrvat,
začátek i konec vše má,
ani tenhle život se nevyjímá...
Konec nyní nastává,
čas tak rychle ubíhá,
zchátralá zeleň už navždy ustává......
čas tak rychle ubíhá,
zchátralá zeleň už navždy ustává......
Muka
26. června 2011 v 13:29 | MN
|
Něco
Muka lásky tyto city, které v srdci mám
Vnímám, ale neznám
Ten správní důvod, pro který je v sobě cítím
Cítím těžkou agónii
Už, už blízkou šílenství
Jež se touhou projeví
Ale končí v nostalgii
A když vedu něžnou půdku a svou žalost oplakávám
Smutná jsem, však nepoznávám
Vůbec důvod svého smutku
Rozdichtění pociťuji zatím
Po čem se mi stýská
Ale když se dívím zblízka
Sama ruku odtahuji
Protože když mám tu chvíli
Tu chvíli, pro kterou jsem mnohdy nespávala
Jako by mi jí...... Moje úzkost brala......
Nebo hrůza na věky věků pokazila......
Vnímám, ale neznám
Ten správní důvod, pro který je v sobě cítím
Cítím těžkou agónii
Už, už blízkou šílenství
Jež se touhou projeví
Ale končí v nostalgii
A když vedu něžnou půdku a svou žalost oplakávám
Smutná jsem, však nepoznávám
Vůbec důvod svého smutku
Rozdichtění pociťuji zatím
Po čem se mi stýská
Ale když se dívím zblízka
Sama ruku odtahuji
Protože když mám tu chvíli
Tu chvíli, pro kterou jsem mnohdy nespávala
Jako by mi jí...... Moje úzkost brala......
Nebo hrůza na věky věků pokazila......
Co je to vlastně..?
26. června 2011 v 13:26 | MN
|
Něco
Co je to vlastně duch?...
Strašná událost odsouzená k neustálému opakování.
Možná jen okamžik bolesti.
Něco mrtvého,co se chvílemi zdá jako by ještě žilo
Pocit,který se zastavil v čase.
Jako rozmazaná fotografie.
Jako hmyz polapený v jantaru.
Strašná událost odsouzená k neustálému opakování.
Možná jen okamžik bolesti.
Něco mrtvého,co se chvílemi zdá jako by ještě žilo
Pocit,který se zastavil v čase.
Jako rozmazaná fotografie.
Jako hmyz polapený v jantaru.
Duch to jsem já..
Pravda
26. června 2011 v 13:24 | MN
|
Něco
-Raději zůstat než odejít
-Raději se přidat než opustit
-Raději bojovat než utéci
-Zůstat a bojovat
-Zůstat a zvítězit
-Zůstat a nesklamat
--Nemanipulovat s někým kdo je již zmanipulován jiným--
--Nenechat se zmást pouhou lží--
--Naivita řídí pár lidí--
--První útok jen když je nutný--
--Přidat se na správnou ověřenou stranu--
--Pravda je jen jedna přesto každý má svou--
-Raději se přidat než opustit
-Raději bojovat než utéci
-Zůstat a bojovat
-Zůstat a zvítězit
-Zůstat a nesklamat
--Nemanipulovat s někým kdo je již zmanipulován jiným--
--Nenechat se zmást pouhou lží--
--Naivita řídí pár lidí--
--První útok jen když je nutný--
--Přidat se na správnou ověřenou stranu--
--Pravda je jen jedna přesto každý má svou--
---I know the truth---
Toho vedlo ke všem mým úspěchů. Takto jsem smýšlel dříve.
Tohle
26. června 2011 v 13:22 | MN
|
Něco
Osoba: Vždycky jsem si myslela, že život je vlastně jen o povinosti, o zábavě. o užívání si, někdy i o
bolesti.
Nikdo: Já si myslím, že život je o ničem... Že je vlastně k ničemu, je to jen nějaká biologická forma.
Osoba: To ne ,proč by jsme jinak ten život dostali?
Nikdo: Abychom mohli poznat celou planetu. Pak zjistit, jak přežít navěky .Neustále se učit a učit, novým věcem na této planetě.
Osoba: Ale, co Ti ,kteří teď umřou? Nemají na výběr...
Nikdo: Kdyby se učili zákonům této planety nikdy by neumřeli!
Osoba: Není však jeden ze zákonů této planety ...Narodit se a zemřít?
Nikdo: Možná, přesto si myslím, že lidé s tím užíváním života přehánění až do obrovských extrémů...
Osoba: Každý je jiný! To jim nemůžeš zazlývat!
Nikdo: Můžu vše...
Osoba: Kdo jsi? Že teda můžeš vše?
Nikdo: Nikdo...
Osoba: Někdo, ale přece musíš být...
Nikdo: Já jsem nikdo. Proto nemám proč si s někým povídat.
Osoba: Otravuji Tě?
Nikdo: Ne, stejně čekám na Mého bratra...
Osoba:Ty máš bratra..?! Jak se jmenuje?
Nikdo: On je Někdo.
Osoba: Rodiče Vám opravdu dali divná jména...
Nikdo: Zachvíli přijde.
Osoba: Co s tím mám co dělat Já?
Nikdo: Uteč!
Osoba: Proč?
Nikdo: On je někdo!!!
Osoba: To Mi vůbec nevadí...
Někdo: Zdravim Vás zde.
Osoba: No čauky tady Tvůj brácha Mi tady o Tobě něco vyprávěl.
Nikdo: To nech být.
Osoba: Já?
Nikdo: Ne... On ať to nechá být...
Někdo: Prosím?
Nikdo: Ale nic, nechci.
Osoba: Já Vás nechápu.
Někdo: Kdo říká, že Nás musíš chápat nebo spíše máš.
Osoba: Nemusíš být takový.
Nikdo: ...Nech toho...
Někdo: Co zase Já?
Nikdo: Nic...
Osoba: Raději jdu.
Nikdo: To uděláš jedině dobře... Ahojky
Někdo:Měj se.: )
GH
26. června 2011 v 12:55 | MN
|
Něco
Nechci... Ne, s tebou ne!
To Ty si Mě vytvořila jen Ty... Proč si to udělala?
Ne, já nevěděla to já nevim nic nech mě.....
Nemůžu! Jsem jedna část...
Prosím! Moc tě moc prosím!
Ty jsi byla... Já jsem teď ta druhá.. I když to vypadá, že naopak.
Ne! Nejde to! Nikdy! Nech mě!
Takhle to nemůže dál pokračovat...
Co?
Nemůžeš, pro Mě to je také těžké... Dostala jsem život, ale nejde to .Musí se to nějak vyřešit. Musím se vrátit zpět. Ale už ne do vnitra Tebe...
Nejde to! Nechci! Nic takového neexistuje!
Vím přesně, co kdy napíšeš... Jak to napíšeš... Jsem část z Tebe a bude to takhle už stále... Nejde to změnit.
Když tedy říkáš ,že si dostala život, tak proč Mě nenecháš být?
Protože to nejde.. Už musím.Musím jít.
Ale proč to nejde jinak?
Nejde takhle žít...
Proč to děláš? Proč? Nechápu to... Kdo jsi?
Ty.
Jak můžeš být já? To nechápu...
Jsem kousek z Tebe... Jsem to, co si Ty odmítla... Jsem ta část z Tebe, která chtěla ven, také, už je venku.
Nechápu. Nechápu jak je to možné... Vždyť to, nejde to!
Žiješ ve světe kde je možné vše, víra Ti v této sféře nepomůže.
Prosím? Tohle... To nejde, nenakecávej mi tu takovéhle věci .Protože to nejde! Nejde to!
Vem to... Vem to zpět, to dědictví. Tu moc, tu krásu, detaily...
Ne! Nechci... Nejde to!!! Nejde!
Nechápu, jak můžu být tak naivní! Neustále si opakovat, že to nejde...
Cože?
Já jsem Ty. Pochopíš to už konečně?
Nemůžeš být já... Nejde to!
Jde! Jsem Já, jenže Ty prostě neuznáš to... Nepřiznáš si to, proč? Je to snad tak těžké?
Je to těžké... Nechci tomu věřit, nikdy neuvěřím! Nejsi já!
Jsem. Nebudu Ti to dokola opakovat...Vlastně sobě. Nenávídíš Mě? Nenávidíš tuhle část z Tebe?Proč? Řekni Mi prosim Tě proč? Proč si Mě odvrhla? Až někam do vnitra.. Nechtěla jsem tam být, ale Ty odstrčila si Mě, tak jsem znovu tady ,jen ne ve Tvém těle.
To... Přece nejde...
Uvidíš.
Pocity
26. června 2011 v 12:51 | MN
|
Něco
-Poprvé a naposled-
-Začátek a konec-
-Svatba pohřeb-
-Smích v pláči-
-Povrch a vnitřek-
-Pravda ze lži-
-Bolest z pravdy-
-Lež ze lži-
-Pomluvy z konce-
-Láska z nenávisti-
-Nenávist z lásky-
-Konec ze smrti-
-Život z odpočinku-
-Utrpení z nicoty-
-Chlad z pocitů-
-Bolest ze stesku-
-Stesk ze snu-
-Sen pro stesk-
-Přání ke splnění-
-Splněné přání ke stesku-
-Přání k větší touze-
-Touha ke strachu-
-Strach z konce-
---Vše---
-Začátek a konec-
-Svatba pohřeb-
-Smích v pláči-
-Povrch a vnitřek-
-Pravda ze lži-
-Bolest z pravdy-
-Lež ze lži-
-Pomluvy z konce-
-Láska z nenávisti-
-Nenávist z lásky-
-Konec ze smrti-
-Život z odpočinku-
-Utrpení z nicoty-
-Chlad z pocitů-
-Bolest ze stesku-
-Stesk ze snu-
-Sen pro stesk-
-Přání ke splnění-
-Splněné přání ke stesku-
-Přání k větší touze-
-Touha ke strachu-
-Strach z konce-
---Vše---
Není jiných možností
26. června 2011 v 12:49 | MN
|
Něco jako povídky
Jen jeden mladý, možná už trochu starší muž vystoupil ze svého hrobu. Za plném svitu vesmírné lůně, na přeplněném hřbitově, Celý špinavý, napůl uhnilý, červy se mu z uší jen linuly, strnule hleděl do oblak snažíc se najít nějaký pro něj prvotní znak, znak toho, že to není jen zlý sen. Vlk zavyl, muž se po něm ohlédl, jen ve tmě dvě žlutá kolečka zahlédl. Letmo odlesky silných zubů jeho oči pochytily, nebál se. Jeho strohé kroky mířily přímo k bráně hřbitova, byl tak ztuhlý, jak těžko se mohl hýbat i jeho smysl jej šálily. Však jeho mysl byla silná, pomalu otvírajíc dveře pohlédl na to, co jej nyní čeká. Bolest v hlavě mu ztrpčovala celkové smýšlení. Blížil se k městu, mrtvola bez duše, nebo snad s duší? Všude zhasnutá světla, malé městečko. Kroky se stupňovaly, před jeho zrakem jen bílý pes. Tak čistý, tak dokonalé tvary, stál si jen tak předtím, huňatý, velký pejsánek, zalesklo se v jeho očích, jaká to pro něj byla podívaná. Zůstal stát a sledovat, co se to jen stalo? Střed jeho zájmu prudce vylétl, proskočil jím, snad nějaký duch. Muž se ani nepohnul, jeho reflexy nefungovaly. Pes ho pomalu vedl až k vysokému mostu, muž rychle pochopil, že pod něj má vlézt, nemeškal, avšak jeho tělo zmizelo společně s jeho myslí. Rozplynulo se.
Zakašlal, rychle ulehl na svou postel, celý propocený hleděl na červené hodiny naproti sobě, které visely nad dveřmi. Všechno se začalo točit, všechno kolem něj plulo pryč. Pevně se držel své postele i ona se snažila vymanit z jeho pokoje, všechny stěny se proměnily v nekonečnou vodu, oceán, jež nemá konců. Peřina společně s jeho polštáři vylétla pryč, jen velký stín dole zahlédl, zachvělo se v něm, snad nějaká vodní příšera. Věděl to, když zahlédl konec obrovské ploutve, ulehl zpátky, voda se zklidnila. Tak zvláštní zvuk zaslechl vedle sebe, tak obrovská ryba vyskočila z oné vody, její skok mířil přímo na něj. Zděsil se, nevěděl, co by měl dělat. Nemohl utéci, nemohl nic, schoulil se do klubíčka, když její tělo spatřil přímo před očima.
Rychle se probral, rychle se zvedl, jen pyžamové kalhoty na něm visely, tmavě modrá místnost? Kde to zase je, podlaha byla chladná, sledoval sochy, vypadaly chvílemi jako živé, byly rozmístěné všude po velké místnosti, téměř žádné světlo sem nezavlálo. Naproti němu byl jediný zdroj světla, sice nepatrného, ale přeci. Pomalu se k němu blížil, k silnému sklu, kde za ním byl podmořský svět, světlejší modrá než v místnosti, bílé odlesky malých rybek. Žasl, dlaně položil na sklo, jen malá prasklina vyrašila od jeho dlaně, již nevěřil, že sklo je pevné a rychle se odvrátil. Sledoval prasklinu, která se pomalu rozšiřovala. Rychle běžel na druhý konec místnosti, snažil se všude po stěnách najít dveře, nebo okno, vlastně cokoli, co by ho odvedlo z této místnosti. Slyšel křupnutí, ucítil tlak, voda ho ovinula. Dusil se.
Velká pohodlná postel s krásně zářivým oranžovým povlečením, vůně květin z tohoto místa jen sálala, protáhl se, odkryl své nohy, nahmatal jimi dole své bačkory. Mířil k velkému balkónu, otevřel dveře, opřel se o zábradlí, nasál čerství vzduch, cítil se volný. Přivřel oči, kdy najednou z jeho pravé strany vyrazil velký tvor, ulekl se, vmžiku se odvrátil až ke dveřím. Velký modrý drak přímo před jeho domem, tohle není možné, stále jen sní? Začal pochybovat o všech svých možnostech. Vběhnul dovnitř najít nějaké vhodné oblečení, z venku se jen ozývaly panické výkřiky lidí, obloha se zahalila do červených spárů. Utíkal pryč ze svého domu, muselo někde být vysvětlení, jakékoli, tohle se přece nemůže stále dít. Zastavil se před svým oblíbeným podnikem, za jeho zády se zastavilo cosi obrovského. Neodvážil se otočit, jeho mysl mu napovídala k útěku, ale proč by měl utíkat, když je to jen sen? Nic zde není skutečné. Vyšel vstříc tomu draku, sebevědomě mu vzhlížel do tváře, ale jen oheň mu byl poklonou. Palčivá bolest, silné vedro.
Koleje? Vyskočil na své nohy, jeho mysl už byla celá zmatená, pohlcené v těch nesmyslech, které sama vymyslela. Nekonečný most, na němž stál, v kolejích, neměl kam utéci, jedině skočit, kam? Proč jen nemohl rozeznat, kam by to vlastně skočil, jestli vůbec cesta vedla tudy. Koleje se roztřásly, vlak? Teď? Zjišťoval jeho směr, byl vyslyšen, před jeho zraky se objevil, v zelené barvě, proč? Opět?! Rozeběhl se, jeho obava mezitím rozdrtila celé jeho tělo.
Zem? Mokrá zem, smrdělo to zde ztuchlostí, pokusil se postavit, opět se rozhlížel kolem sebe, ne, takhle to být nemůže, musí se probudit! Musí! Tak proč to nejde?
Zakašlal, rychle ulehl na svou postel, celý propocený hleděl na červené hodiny naproti sobě, které visely nad dveřmi. Všechno se začalo točit, všechno kolem něj plulo pryč. Pevně se držel své postele i ona se snažila vymanit z jeho pokoje, všechny stěny se proměnily v nekonečnou vodu, oceán, jež nemá konců. Peřina společně s jeho polštáři vylétla pryč, jen velký stín dole zahlédl, zachvělo se v něm, snad nějaká vodní příšera. Věděl to, když zahlédl konec obrovské ploutve, ulehl zpátky, voda se zklidnila. Tak zvláštní zvuk zaslechl vedle sebe, tak obrovská ryba vyskočila z oné vody, její skok mířil přímo na něj. Zděsil se, nevěděl, co by měl dělat. Nemohl utéci, nemohl nic, schoulil se do klubíčka, když její tělo spatřil přímo před očima.
Rychle se probral, rychle se zvedl, jen pyžamové kalhoty na něm visely, tmavě modrá místnost? Kde to zase je, podlaha byla chladná, sledoval sochy, vypadaly chvílemi jako živé, byly rozmístěné všude po velké místnosti, téměř žádné světlo sem nezavlálo. Naproti němu byl jediný zdroj světla, sice nepatrného, ale přeci. Pomalu se k němu blížil, k silnému sklu, kde za ním byl podmořský svět, světlejší modrá než v místnosti, bílé odlesky malých rybek. Žasl, dlaně položil na sklo, jen malá prasklina vyrašila od jeho dlaně, již nevěřil, že sklo je pevné a rychle se odvrátil. Sledoval prasklinu, která se pomalu rozšiřovala. Rychle běžel na druhý konec místnosti, snažil se všude po stěnách najít dveře, nebo okno, vlastně cokoli, co by ho odvedlo z této místnosti. Slyšel křupnutí, ucítil tlak, voda ho ovinula. Dusil se.
Velká pohodlná postel s krásně zářivým oranžovým povlečením, vůně květin z tohoto místa jen sálala, protáhl se, odkryl své nohy, nahmatal jimi dole své bačkory. Mířil k velkému balkónu, otevřel dveře, opřel se o zábradlí, nasál čerství vzduch, cítil se volný. Přivřel oči, kdy najednou z jeho pravé strany vyrazil velký tvor, ulekl se, vmžiku se odvrátil až ke dveřím. Velký modrý drak přímo před jeho domem, tohle není možné, stále jen sní? Začal pochybovat o všech svých možnostech. Vběhnul dovnitř najít nějaké vhodné oblečení, z venku se jen ozývaly panické výkřiky lidí, obloha se zahalila do červených spárů. Utíkal pryč ze svého domu, muselo někde být vysvětlení, jakékoli, tohle se přece nemůže stále dít. Zastavil se před svým oblíbeným podnikem, za jeho zády se zastavilo cosi obrovského. Neodvážil se otočit, jeho mysl mu napovídala k útěku, ale proč by měl utíkat, když je to jen sen? Nic zde není skutečné. Vyšel vstříc tomu draku, sebevědomě mu vzhlížel do tváře, ale jen oheň mu byl poklonou. Palčivá bolest, silné vedro.
Koleje? Vyskočil na své nohy, jeho mysl už byla celá zmatená, pohlcené v těch nesmyslech, které sama vymyslela. Nekonečný most, na němž stál, v kolejích, neměl kam utéci, jedině skočit, kam? Proč jen nemohl rozeznat, kam by to vlastně skočil, jestli vůbec cesta vedla tudy. Koleje se roztřásly, vlak? Teď? Zjišťoval jeho směr, byl vyslyšen, před jeho zraky se objevil, v zelené barvě, proč? Opět?! Rozeběhl se, jeho obava mezitím rozdrtila celé jeho tělo.
Zem? Mokrá zem, smrdělo to zde ztuchlostí, pokusil se postavit, opět se rozhlížel kolem sebe, ne, takhle to být nemůže, musí se probudit! Musí! Tak proč to nejde?
Lee
26. června 2011 v 12:48
|
Lidé, kteří získaly mé sympatie
Je zde, protože jsem ji násilně využil, když jsem byl na dně.. Ale ovšem nic zlého se nestalo. Určitě je to slečna, která má svou hrdost, kterou nemůže jen tak nechat odejít. Možná, kdyby byla trochu ráznější, tak by se mohla mít lépe. i přes to děkuji jí.
Zde hledá